čínské politické myšlení Navzdory dlouhé převaze konfuciánské orthodoxie může čínské politické myšlení soupeřit v bohatství a rozmanitosti s evropským. Z důvodu periodizace je v následujícím textu rozčleníme.
Prvním obdobím je období dynastií Šang a Čou (1766-1122 př. Kr. a od 1122 př. Kr.), jež vládly při dolním toku Žluté řeky. V této době ještě sice neexistovalo žádné politické myšlení, ale vyvinula se zvláštní politická tradice, Druhé období je od začátku rozdrobení dynastie Čou (po 770 př Kr.) na množství válčících států, až po jejich sjednocení dynastií Čchin (221 př. Kr.) v celek, který tvoří jádro etnické Číny. Tehdy došlo v Číně k velkému rozkvětu teoretizování o vládě.
Bylo to období "sta škol", na něž se dodnes Číňané odvolávají jako na model svobodné a živé rozpravy (viz Mao Ce-tungův výrok "ať kvetou stovky květů, ať diskutuje sto škol"). Z těchto škol byly nejdůležitější konfucianismus, taoismus a legismus. Po krátkém období dynastie Čchin (od 206 př. Kr.) v Číně vládly dynastie více méně zastávající konfucianismus, byť s mezihrami taoismu a buddhismu. Toto období můžeme považovat za období oficiálního konfucianismu, i když to byla doktrina synkretická a vyvíjející se, takže od názoru svého zakladatele zaznamenala značný posun. Po svém filosofickém vzkříšení v jedenáctém a dvanáctém století (neokonfuciánská obnova) zůstal konfucianismus kredem říše až do svržení poslední dynastie (1911). Jeho vliv je v čínské a východoasijské kultuře dosud živý.
První texty čínského politického myšlení byly dlouho spojovány s dynastií Čou, ačkoli pozdějším vědeckým bádáním se zjistilo, že některé jsou pozdějšími padělky. Tyto "klasické" texty jsou kompilátem básní, historických a dvorních záznamÚ a spisÚ o věštění a podle tradičního pohledu ztělesňovaly písemné památky zlatého věku civilizace. Nejtajemnější a nejprchavější výroky byly přetěžovány významy a vznikaly o nich dlouhé komentáře.
Komentátoři popsali dvě dÚležité tradice. První z nich se týká "nebeského mandátu", což byla myšlenka, že vládnoucímu rodu je svěřena vláda nad říší za předpokladu, že svÚj úkol vykonává ctnostně a prospěšně, ale právo vládnout ztrácí, jestliže se vladař stane zkaženým nebo postihne-li obyvatelstvo pohroma.
Druhý se týká příkladně mravného jednání dávných moudrých vládcÚ, z nichž jeden si za následníka místo svého syna vyvolil muže z lidu, který vynikal ctností.
Prvním politickým myslitelem (ponecháme-li stranou právníka Kuan-c', t 645 př.
Kr., jehož dílo se dochovalo jen v značně porušené podobě) byl Konfucius (551-479 př.
Kr.). Ačkoli mu byla přičítána řada děl, jeho názory jsou nejzřetelnější v Hovorech. Pozdější tradice mu přisuzovala vysoký úřad a dokonce nadpřirozenou moc, ale z dobových zpráv je jasné, že byl putujícím učencem a učitelem s velmi skromnými prostředky a nebyl ani natolik úspěšný, aby si ho všimli mocní (navzdory nižšímu úřadu, který zastával po jistou dobu ve svém rodném státě).
Konfucius zamýšlel obnovit rity, obřady a zvyky odumírající dynastie Čou, ale jeho návrh na odstranění nepořádku a zla své doby obsahoval i významné inovace. Jeho ideá" lem bylo vládnout spíše morálním příkladem než vojenskou převahou či na základě dědičného následnictví. Vladař by měl tak uspořádat sebe sama i svÚj dÚm, aby všichni lidé chtěli být jeho poddanými a nebylo třeba žádného zákona na kontrolu jejich jednání. Rádcové a úředníci vlády měli být lidé vynikající ryzími zásluhami, což by se posuzovalo podle jejich úspěchÚ dosažených ve studiu a vědě. Konfucius věřil, že tito adepti vzdělanosti přijmou za normu svého konání "lidskost" (hlavní konfuciánskou ctnost) a budou odpovídajícím zpÚsobem pracovat pro blaho obecného lidu, jehož práce je jediným zdrojem opravdového bohatství. Nerozlišoval mezi rodinnou a politickou autoritou; společnost považoval za širší rodinu vladaře a spořádanou rodinu za základ státu. Dokázal významně transformovat mnoho pokračujících aristokratických tradic a hodnot civilizace Čou. Bez pochybností přijímal potřebu společenské hierarchie a dělby práce (mezi rolníky a vzdělanci), byl však přesvědčen, že většina lidí je schopna se zdokonalit učením, a neodmítal výuku ani těm nejméně slibným žákÚm, jen museli ukázat, že budou mít možnost to, co se naučili, použít. ZdÚrazňoval mnohé povinnosti vladaře k poddaným i povinnosti vzdělancÚ ke státu, včetně jejich závazku poskytnout radu, vyplývající z jejich poznání požadavku dobroty, a to dokonce i tehdy, když je jejich rada nevítaná. Mimo několika odkazÚ na neantropomorfické "nebe" jako pramen ctnosti a určovatele osudu jsou pilíře Konfuciovy teorie spíše světské než duchovní, s tím, že přesné zachovávání politických ritii a obřadÚ získává jistou náboženskou dimenzi.
Konfuciáni tuto teorii později rozvinuli nápadně odlišnými zpÚsoby. Mencius (372-289 př. Kr.), ve své době velmi vlivný učenec, jehož díla se svou autoritou časem zařadila hned za díla mistrova, se rozhodl rozpracovat / KonfuciÚv názor na prameny ctnosti. V teorii srovnatelné se západním morálním intuitivismem Mencius tvrdil, že "pÚvodní srdce" každého člověka Gež je samo odrazem kosmického řádu) obsahuje zárodky čtyř ctností, jejichž vývoj záleží na příznivém prostředí, ,konkrétně na přiměřeném vzdělání. Ostře kritizoval spoléhání vládcÚ své doby na sílu. V 0lal po královské vládě v zájmu lidu a došel až k ospravedlňování tyranovraždy. Siin-c' (298-238 př. Kr.), učitel a úředník, zastával opačnou interpretaci konfuciánského dědictví. Jako nejnápadnější aspekt lidské přirozenosti viděl choutku (,je málo věcí, mnoho žádostí"), ačkoli zároveň potvrzoval universální lidskou schopnost učení a kultury. V dÚsledku své hobbesovské povahy (také trval na nutnosti jasného a konsistentního pojmenovávání jako základu řádného uvažování), i vlivem skutečnosti, že psal v době prakticky neustávajícího válčení, vzhlížel k civilizaci a jejím ritům a obřadům jako k jedinému zdroji řádu. Člověk se musí učit ctnosti: lidé všech generací vyžadují usilovné školení, aby nezÚstali pouze bytostmi choutek. Pro dohled nad takovým úkolem byla rozhodující královská vláda s dominujícími konfuciánskými rádci. Zatímco Mencius byl povahou mystik, Slin-c' byl racionalista. "Nebe" zredukoval na dílo přírody a byl přesvědčen, že tak jako přírodaje k lidskému snažení lhostejná, jsou lidé sami strújci svého osudu.
Legismus (nebo také "škola metody"), hlavní soupeř konfucianismu, nevyrostl z díla jednoho teoretika, ale byl spíše amalgamem rozličných prvkÚ - viz filosofickou glosu posledního velkého legistického teoretika Chan Fej-c' (asi 280-233 př. Kr.). Nejstarší legisté byli Šang Jang (t338 př. Kr.) a Šen Pu-chaj (400-337 př.Kr.). První z nich svou úspěšnou politikou pozvedl na vrchol moci nejzápadnější z válčících států, Čchin, čímž položil základy sjednocení Číny pod záštitou státu Čchin v následujícím století.
Šang Jang pak zamýšlel organizaci státu jako účinného válečného nástroje. Dědiční vlastníci úřadÚ měli být nahrazeni úředníky, chápajícími vladařovu vůli jako zákon, a aktivita rolníkÚ a řemeslm1ďi měla být povzbuzena na účet obchodu a prázdné spotřeby. Soupeřící doktriny měly být vykořeněny v zájmu lidu, soudci měli být učiteli a obyvatelstvo mělo být organizováno tak, že by každá skupina zodpovídala za chování svých členÚ. Šang JangÚv současník Šen Pu-chaj po několik let sloužil jako kancléř malého státu Chan. Jeho dílo se sice zachovalo jen ve zlomcích, ale i tak je zřejmé, že svou pozornost zaměřil na techniku administrativy a metody vládnutí.
Doporučoval vládcÚm přistupovat ke svým povinnostem zpÚsobem, jenž má hodně společného s taoistickou kultivací neulpívání jako cestou k moudrosti. Vladař je jako nehybná osa kola, zatímco ministři a úředníci loukotě, které neustále rotují. Má-li být vláda možná, musí být vladařova vůle rozhodující. Vladař si má zachovat odstup a zÚstat pánem situace tak, že se zdržuje vyjevování svých preferencí před rozhodnutím, a tím, že se vyhýbá praktické politice.
Tyto i některé jiné prvky najdeme v díle Chan Fej-c', jenž je současně s Slin-c' pro západního čtenáře pravděpodobně nejpřístupnější čínský teoretik. Chan Fej-c' byl v mládí žákem Slin-c'a, od kterého převzal chápání lidské povahy a její tvárnosti, avšak toto chápání odděloval od konfuciánské víry v shovívavost. Vyslovoval přesvědčení, že požadavky jednotlivce a státu jsou v protikladu, a že vladař by měl mít naprostou svobodu v užívání "dvou pák" (odměňující a trestající), a měl by tak zajistit, aby převládla kriteria státu, neboť pouze tak lze vytvořit řád. Sofistikovaným a filosofickým rozvinutím legistického názoru, že stát by měl být organizován tak, aby vladařova vúle byla zákonem, se Chan Fej-c' dotkl problému, který se v z~padním politickém myšlení objevil mnohem později. Řízení státu by mělo být řádné, předvídatelné a v nejvyšší možné míře nezávislé na osobních rozmarech - "zákon nemÚže obcházet vysoko postavené jako čáry na dřevě suky" - a toto uspořádání s sebou nese omezení týkající se i vladaře. Vysvětlit politickou teorii taoismu (nezaměňovat ji se stejnojmenným náboženstvím, jež se vyvinulo později!) je velmi obtížné. Nejstarší části děl, připisovaných Čuang-c'ovi (vzniklých ve čtvrtém století před Kr.), radí aspirantÚm moudrosti zříci s~ světa. Všechna lidská snažení jsou ve lhostejném vesmíru marná. Moudrý člověk proto zušlechťuje prostotu a neužitečnost, a dochází tak k pochopení absurdity lidské existence. V dílech připisovaných Lao-c'ovi (napsána kolem poloviny třetího století př.Kr) najdeme tuto radu také, i s jemným a poetickým rozpracováním jejího metafysického východiska. Tao neboli "cesta" (termín používaný i konfuciány, i když v jiném významu) je všeobsažné, a protože je potenciálně neohraničené, je mimo lidské chápání. Je také "bezcitné", protože postupuje nekontrolovaně a bez vědomí lidské aktivity. Proto moudrý dochází osvícení v ne-konání. Lao-c' ale také říká, a jeho argument připomíná rady legistických autorů vladaři (zde je vhodné poznamenat, že pozdější komentátoři nacházeli mezi taoismem a legismem filosofickou spřízněnost), že právě taoistický mudrc se svou chladnou myslí, vyplývající z nesvázanosti pomíjivými věcmi lidského světa, by byl ideálním vladařem. Lao-c' dále rozpracoval vizi rurální jednoduchosti, v níž se postupuje dávnými a známými způsoby, moudrým je bráněno hrát jakoukoli roli'a nejvyšší politickou moudrostí je nečinnost.
Kromě těchto tří hlavních škol stojí za zmínku i další. Mo-c' (asi 479-390 př. Kr.), ve své době velký rival Konfuciův, položil základ vojenského řádu s cílem obrany proti agresivní válce. Argumentoval, že konfuciáni povzbuzováním synovské úcty postavili svou politickou filosofii na stranickosti, v níž koření všechny konflikty, a sám rozvinul teorii založenou na všeobecné a rovné úctě (nebo lásce) ke všem lidem. Také kritizoval Konfucia za marnění času a sil ceremoniály a smutečními obřady. Namísto toho prosazoval, aby jakákoli politika, pro kterou se stát rozhodne, mířila přímo k potřebám obecného lidu. Jeho konkrétní představy o takové politice nejsou z dochovaného díla jasné. Na jedné straně navrhoval populistickou gnoseologii (co je pravdivé lze alespoň částečně poznat z toho, v co lidé věří), ale na, druhé straně striktně obhajoval "ztotožnění s nadřazeným", aby bylo ve státě vše podřízeno jednomu vedení. Pozdější následovníci Mo-c'e se sdružili v quasi-náboženskou sektu, jež rozvinula logický systém, jenž nebylo nic horší než systém řecký, avšak vliv jejich mistra postupně slábl a jeho díla zůstávala až do nedávné doby opomíjena.
V Číně tohoto období měla své místo také "škola jmen", což bylo rozmanité sdružení sofistÚ a logikÚ, debatujících o problémech existence, relativity, příčinnosti a dalších podobných filosofických otázkách (Chuej Š', asi 380-305 př. Kr., zabývající se Zenonovým paradoxem pohybu, a Kung-sun Lung, píšící ve stejné době o problémech jednotlivin a universálií). Ačkoli měli jistý vliv na politické myšlení (někteří z nich zastávali politický úřad), nedá se jejich role srovnat s rolí sofistÚ starého Řecka. Čínské politické a válečné písemnictví bylo však v té době již dost rozvinuté. Pojednání tradičně připisované Sun-c' (snad totožnému se Sun Pinem, žijícím ve čtvrtém století př. Kr., nebo jeho domnělým předkem Sun Wuem ze století předchozího) - mimo to, že je mistrovským dílem o strategii a explicitně rozvíjí vztah mezi politikou a válkou - obsahuje i část o technikách subverse hodných dvacátého století. Posléze rozkvétaly mnohé metafysické školy (včetně jing-jang a školy pěti prvkÚ), jejichž vliv na politické myšlení byl spíše nepřímý. Když byla roku 221 př. Kr. sjednocena etnická Čína, vládli její císařové pod praporem legismu. Krátká a tvrdá vláda rodiny Čchin (jedním z císařových rádcÚ byl i Li S', spolu s Chan Fej-c', žák Síin-c'a) položila základ trvalé špatné pověsti legismu v Číně, i když v nedávných dobách mohl vzniknout dojem, že pověst této školy opět pozvedne Mao Cetung srovnáváním toho, čeho dosáhl čínský císař, se svými vlastními úspěchy. Když se v roce 141 př. Kr. dynastie Chan (z jejíhož jména byl odvozen i název národa) rozhodla vyWásit jedinou možnou školu, již lze ztotožnit s císařstvím, byl zvolen konfucianismus. Ten se ovšem k nepoznání změnil synkretickým přístupem jeho zastánců a vlivem praktických potřeb vládnout rozlehlé a lidnaté říši. Konfuciáni dvora dynastie Chan, z nichž nejvýznamnější byl Tung Čung-šu (asi 179-104 př. Kr.), se pokusili spojitkonfuciánskou politickou a morální filosofii s metafysickou a kosmologickou spekulací jing-jang a školou pěti prvkÚ, a s výklady věšteb z Knihy proměn (I-ťing). Tung Čung-šu chápal vesmír jako organickou entitu, v níž jing (představující temné, poddajné, ženské) a jang (představující tvrdé, agresivní, mužské) a odvozeně i pět prvkú (voda, oheň, dřevo, kov, země) jsou v neustálém pohybu podle předurčeného řádu. Tento pohyb vytváří roční období, život, člověka. Člověk je nejušlechtilejší z žijících bytostí a zároveň mikrokosmem universa; jeho přirozenost (jež je zdrojem ctností, včetně dobrotivosti) je spojena s cítěním či emocemi stejně, jako jsou spojeny v universu jing a jang. K rozvoji své přirozenosti (jen nemnozí jsou ho schopní bez cizí pomoci) a k tomu, aby se dobrotivost stala zjevnou a zvládající citová hnutí, potřebuje člověk kultum; vladařovovou povinností pak je poskytnout mu ji. Tung Čung-šu takto narouboval určité politické a etické prvky konfucianismu na zcela odlišnou metafysiku.
Jeho teorie sestává i z dalších prvkÚ, včetně filosofie dějin, podle níž jedna dynastie střídá dmhou na základě nebeského mandátu, a také podle předurčeného cyklu barev a světových stran odpovídajícího střídání pěti prvkÚ. Tung Čung-šu zároveň zdÚraznil názor, podle něhož jsou zlé věštby a přírodní katastrofy známkou toho, že se vládce dopustil svým jednáním pomšení stanoveného řádu; k zahlazení přestupku je třeba oběti. Konfucianismus spojený s dynastií Chan byl eklektický a zahrnul do svého administrativního řízení iÍnperia mnoho legistických praktik. To se často otevřeně přiznávalo, jak je zřejmé z "Rozprav o soli a železe" (81 př. Kr.), záznamu dialogu mezi k legismu inklinujícími zastánci vládních výdajÚ na administrativu a armádu a jejich kritiky, kteří se oproti drahé mašinerii donucovací administrativy jednohlasně dovolávali konfuciánských hodnot šetrnosti a důležitosti etických norem pro stát.
Toto živé a čtivé dílo připomíná dnešní spor mezi socialisty a zastánci volného trhu. Do tohoto období patří i první velké dílo o čínských dějinách, které sepsal S'-ma Čchien (asi 145-90 př. Kr.). ~
V prvních stoletích našeho letopočtu se intelektuální pozornost zaměřila spíše k taoismu, pak ale začal být pro čínské myšlení silně přitažlivý buddhismus, který dosahoval největšího vrcholu svého filosofického, náboženského a politického vlivu v období dynastie Tchang (618-906). Proti tomu, co mnozí vnímali jako cizorodé učení, a za účelem odpom vÚči filosofickým východiskÚm (zvláště přístupu k problému existence) vzneseným buddhistickou metafysikou, se postavila skupina myslitelÚ oživujících konfucianismus - tzv. neo-konfuciánská obroda. Neokonfucianismus se s nástupem dynastie Sung (960-1279) značně rozšířil, i přes nájezdy MongolÚ, a s nástupem dynastie Ming (1368-1644) se stal filosofickou orthodoxií. Čínský systém vlády tehdy spočíval na pravidelném výběm úředníkÚ pomácí zkoušek z konfuciánských disciplin a spisú. Díky užívání tisku také došlo k rozšíření Konfuciova díla a textÚ jeho pozdějších vykladačÚ po celé říši i do Koreje, Vietnamu a Japonska. Neokonfuciání a jejich žáci byli často jak úředníci, tak učenci, takže jejich teze měly často dopad na praktickou politiku vlády i neblahé dÚsledky pro ně samotné.
Přestože neokonfucianismus byl širokým hnutím a jeho argumenty byly rozličné, jako jeho hlavní představitel začal být ve čtrnáctém století chápán Ču Si (1130-1200). Metafysický základ jeho politické filosofie je v mnohém podobný obdobnému základu západního neoplatonismu. Každá existující věc je hmotným doložením příkladu konkrétního a neměnného principu nebo normy: celý vesmír se skládá z toho, co je "ve tvarech", čili látky, (čchiA a z toho, co je "nad tvary", čili podstaty (li). Sumou všech podstat ve vesmím je Nejvyšší nejzazší (tchaj-ti), a poněvadž filosofie Ču Si (věrná konfucianísmu z období Chan) je filosofií organickou, je Nejvyšší nejzazší přítomné ve všech věcech. Podstata věcí je podobně jako v platonismu dokonalá, ale protože je zahalena v materiální formě, vzniká možnost nedokonalosti, a tak vzniká zlo. Aby se lidé vyvarovali zla a směřovali k dokonalosti, jež je jejich jedinečným principem, musí (zvláště učenci) usilovat o duševní kultivaci snahou o pochopení podstaty věcí, a tím i k pochopení podstaty celku prostřednictvím "zkoumání věcí". Ču Si přitom neměl na mysli pouze empirické zkoumání materiálního světa, ale spíše skok intuitivního vhledu, podobný "náhlému osvícení" Čchan (Zen) buddhismu, až na to, že to, k čehož pochopení se mělo dospět, byl charakter kosmického řádu spíše než jeho fundamentální ne-realita. Novou sílu dostalo konfuciánské směřování k "sebenápravě a obnovení ritů". Mudrc tím, že hledal Nejvyšší nejzazší v sobě, byl zavázán měnit lidský svět podle principů, které tak pochopil.
Konfucianismus měl, jak říká Maw Weber, daleko k pohodlné a přizpůsobivé víře a na své vykladače kladl těžké dvojí břemeno v podobě vědomí rozporů a nesnází.
Ideje Ču Siho byly dostatečně dominantní, aby mohly být popsány jako orthodoxie, avšak další myslitelé vypracovali protichůdný výklad konfuciánské tradice. Z nich je nejvýznamnější Wang Jang-ming (14721529), který zastával názor, že mysl a podstata věcí jsou totožné. Konfucianismus měl však postupem času i své kritiky a tradiční názory podkopala filologická zkoumání raných textů. Přesto však zůstal živým až do konce devatenáctého století. Velký radikál a spirit:us agens reformního hnutí z roku 1898 Kchang Jou-wej (1858-1927) založil svou politiku - která, byla-li by uskutečněna, by zničila většinu tradičních struktur císařství na výkladu Konfucia jako reformátora. S důkladným přehodnocením konfucianismu se začalo až během intelektuálního kvasu provázejícího Hnutí 4. května v roce 1919.
Moderní čínské politické myšlení reflektovalo téměř všechny podoby západní politické teorie, které byly v překladech dostupné.
Mnoho příznivcÚ, k nimž patřil i Sunjatsen (1866-1925), si našla doktrína nacionalismu, vyhovující některým aspektům čínského poWedu na vlastní identitu. Dokonce i v čínském marxismu (viz MAO CE-TUNG) bylo mnoho konfuciánských myšlenek. JSC

literatura
Ames, RT.: The Art (){Rulership: a study in ancient Chinese politi cal tllOUght. Hono]u]u: University oť Hawaii Press, 1983.
CreeJ, H.G.: Con{ucius and the Chine~'e Way. New York: Harpen & Row, ]960.
Hsiao, KlIng-chuan: A History (!{ Chinese Political Thought, vol. I: From the Beginnings to the Sixth Century AD. Princeton, NJ: Princeton University Press, ]979.
Rubin, V.A.: Individual and State in Ancient China: essay~' on /Óur Chinese philosophers. New York: Columbia University Press, ] 976.